Guláš: nášup

(Krátká hororová povídka od Chozeho a Shirley v duchu Miroslava Švandrlíka)

Rychle to děvčata dodlábněte a šup na oběd! volala přes řinčení školního zvonku učitelka Tláskalová na své svěřenkyně z právě končící hodiny vaření. Skupinu šesťaček v kuchyňských zástěrách ale ke konzumaci pokrmů, které v rámci předmětu vlastnoručně připravily, nebylo třeba nijak pobízet. Stejně jako jejich pedagožku, ani je totiž oběd ve školní jídelně rozhodně nelákal.

Tláskalová se přitočila ke dvěma z nich, Lence a Adél, a zaševelila nad jejich svíčkovou: Lenko, zase taková dobrota, jak ty to děláš? Lepší kuchařku jsem tu neměla! Ty nevaříš, ty přímo čaruješ! Škoda, že nevaříš ve školní jídelně místo Břevnové!

  To přeháníte, paní učitelko, ospale se na učitelku usmála Lenka. Uvařit dobře jednu porci umí každý, ale navařit každý den pro sto lidí, to je o něčem jiném. Tak my už poběžíme do jídelny. a s Adél a dalšími dívkami s ještě plnými ústy vyběhly z kabinetu.

Takový talent ta Lenka, pomyslela si Tláskalová, zatímco usedala ke svíčkové. A skromná k tomu. Ale ať si říká, co chce, Břevnová, vrchní kuchařka ve školní jídelně, by si mohla gratulovat, kdyby uměla jen z desetiny vařit jako tahle dvanáctiletá holka!

Tláskalová nepřeháněla. Ačkoli málokterá školní stravovna uspokojí labužníka, ta při základní škole Rybnická byla nevalnou kvalitou svých pokrmů už léta vyhlášená široko daleko. Bohužel, pokud člověk nechtěl být celý den jen o namazaném chlebu nebo čokoládové tyčince z automatu, neměl příliš na výběr. Jedinou možností, jak ve škole přijít k dobrému teplému jídlu, byly pouze hodiny vaření, ale ty mohly jen stěží naplnit každodenní obrovskou poptávku. Nemluvě o tom, že dětská práce byla protizákonná, jak rádi, leč marně připomínali žáci v předmětu Práce na školním pozemku.

Vrchní kuchařka Břevnová, která byla za tento neutěšený stav přímo odpovědná, byla statná a rázná žena a školní kuchyni vládla železnou rukou už třetí dekádu. Ráda se chlubila tím, že ve své funkci přežila pět ředitelů a každému z nich vždy rychle a jasně vysvětlila, proč se nemá montovat do ní ani do jejího působiště. Ani současný ředitel Kolouch si jí netroufal nic říct a to ani poté, co se loni část strávníků nakazila v jídelně salmonelou a do školy musel být povolán lékař, který všechny v budově podrobil krajně ponižující a nepříjemné lékařské prohlídce. Bylo zřejmé, že dokud bude v kuchyni kralovat Břevnová, kvalita jídla se nezlepší, spíše naopak. Jelikož se ale vrchní kuchařka nechala opakovaně slyšet, že kuchyni opustí jedině nohama napřed, nikdo si nedělal příliš naději.

Naděje svitla, když za kuchařkou přišla učitelka Klíčková a tlumočila jí požadavky početné skupiny úzkostlivých matek školáků na nutriční normy pro obědy. Břevnová, která konflikty vítala, se na ni před řadou svědků s gustem obořila řka, že jestli si učitelé nechají ty dnešní rozmazlené haranty skákat po hlavě, ona tedy rozhodně ne. Čekala, že pedagožka prchne s pláčem do svého kabinetu jako tolik jiných před ní, ale to se přepočítala. Mladá, moderně smýšlející a zdravý životní styl vyznávající žena se jí totiž ani v nejmenším nezalekla. Klidně jí oznámila, že v tom případě si na ni v nejbližší době hodlá důrazně stěžovat hned u několika instancí, odborem hygieny výživy počínaje a ministerstvem školství konče, a rozloučila se s ní konstatováním, že Břevnová je pro ni dinosaurus, který nemá tušení, co je to hodnotné a chutné jídlo, natož aby ho dokázal uvařit.

To bylo minulý týden. Jak se teď Lenka s Adél blížily k jídelně, už z dálky slyšely, že se něco děje. V jídelně to netradičně bzučelo jako v úle a když do ní vkročily, pochopily hned proč. Místnost na ně dýchla nečekaně libou gulášovou vůní a právě ta byla tématem vzrušených diskusí žáků a učitelů, jak těch sedících u stolů s táci s kouřícími talíři, tak těch ještě stojících ve frontě před výdejním okénkem.

Lenka s Adél se chtěly zařadit na konec fronty, když si všimly, že na ně mává jejich kamarádka, stojící ve frontě už jen pár metrů od okénka. Obě k ní tedy zamířily a ona je, nedbaje protestování spolužáků stojících za ní, pustila před sebe. O pár okamžiků později už dívky usedaly k volnému stolu, každá s tácem, na kterém se vyjímal talíř voňavého horkého guláše.

To je ta nejlepší věc, co jsem kdy jedla, žasla Adél po několika soustech. Nejenom tady v jídelně, ale úplně všude. Neukradlo ti Břevno recept, Lenko?

Spíš si vzalo dovolenou a někdo za ni zaskočil… zívla Lenka.

Břevno přece na dovolenou nejezdí, odporovala jí Adél. V kuchyni div nespí a i když bylo nemocné, tak to podle jídla nikdo nepoznal, protože už má ostatní kuchařky v kuchyni dokonale vycepované k obrazu svému.

Faktem je, že její guláš a tenhle, to je jako nebe a dudy, uznala Lenka, když ochutnala. Věřila bys tomu, že se tu někdy dočkáme guláše, ve kterém bude opravdické maso?

 Hmm… ale víš, co za maso to je? zeptala se Adél zamyšleně.

Co za maso to je? opakovala mechápavě Lenka.

 No, to mi řekněte vy, drahý Watsone, odpověděla jí Adél. To váš otec je přece řezník a říkal jste, že poznáte všechny druhy masa.

Lenka soustředěně převalovala na jazyku kousek masa.

Já… nevím, přiznala po chvíli.

Adél se pohrdlivě ušklíbla.

A ty snad víš, co je to za maso? vyhrkla Lenka podrážděně.

  Samozřejmě, Watsone, odvětila Adél. Je to guláš z lidského masa!

  Lenka si povzdechla.

  Opravdu nám chceš pokazit první dobré jídlo, které jsme tu kdy dostaly? pokárala ji. Taky by sis občas mohla přečíst něco jiného než detektivky a horory. Proč by Břevno dávalo do guláše lidské maso? A kde by ho asi tak vzalo?

  Což to není zcela zjevné, Watsone? Přece přímo ve škole, odtušila Adél. S čímž úzce souvisí i onen důvod, proč by ho dávalo do guláše. Kdo dneska chybí?

  Lenka se zamyslela.

  Mladá Klíčková? odpověděla váhavě.

  Správně. Ta Klíčková, jejíž matka před týdnem vyhrožovala Břevnu, že si na něj bude všude možně stěžovat a také ho veřejně obvinila z toho, že neumí vařit, čímž ho nade vší pochybnost smrtelně urazila,  upřesnila významně Adél.

  Takže Břevno dokázalo opak a zároveň se jí pomstilo tak, že uvařilo z její dcery guláš, dovtípila se Lenka.

  Přesně tak, Watsone. No není to ďábelské?

  Až na to, že na Břevno si už stěžoval kdekdo a nikdy to k ničemu nevedlo, zapochybovala Lenka. A i ty s tvými chatrnými znalostmi gastronomie, kterou při vaření ve škole zachraňuje spolupráce se mnou, bys mohla vědět, že z jednoho děcka guláš pro sto lidí nenavaříš.

Adél se nenechala vyvést z míry. Z jednoho samozřejmě ne,”opáčila klidně.

  Tak které naše spolužáky to ještě obědváme? vyzvídala Lenka.

  Když se Klíčková pohádala s Břevnem, mluvila za celou skvadru matek, které nebyly spokojeny s výživovými hodnotami školních obědů svých dětí, Watsone. A jak jste si mohl všimnout, všechny jejich děti dnes chybí ve škole.

Lenka se rozhlédla po jídelně. Skutečně žádné ze jmenovaných dětí nezahlédla.

  Tak to snad abyste to šel oznámit řediteli, Holmesi, pravila Lenka. Jen se obávám, že po vás bude požadovat nějaký důkaz.

  Důkaz mám přece zde, Watsone, balila Adél kousek masa z guláše do ubrousku. Ovšem nepředám ho řediteli, nýbrž rovnou policii, až se přijdou do školy ptát po našich zmizelých spolužácích.

  Jistě budou ohromeni, ne-li přímo zahanbeni vaším postřehem a dedukčními schopnostmi a budou se na vás obracet pro radu i nadále, pokývala Lenka uznale hlavou, zatímco Adél schovávala důkaz do brašny.

   A vám bude zase ředitelem nepochybně nabídnuto místo vrchní kuchařky, které se uvolní až Břevno po zásluze poputuje za mříže, ujistila ji s úsměvem Adél.

 Kteroužto poctu ale budu muset s díky odmítnout, protože jen stěží by mi poskytovala takové uspokojení jako sledování génia vašeho formátu při práci, vrátila jí Lenka ujištění i úsměv, obě vstaly a odcházely vrátit tácy.

Druhý den se, přesně jak Adél předpověděla, do školy dostavili zástupci policie. Nepátrali však po chybějících žácích. Ostatně bylo by to velmi krátké pátrání. Všichni zmínění absentéři totiž seděli po včerejšku stráveném se svými matkami na Veletrhu BIO potravin zpátky v lavicích a nevěřícně naslouchali bájení svých spolužáků o úžasném včerejším guláši ze školní jídelny.

Osobou, kterou policie hledala, byla naopak samotná vrchní kuchařka. Ta, jak se ukázalo, byla naposledy viděna předevčírem, tedy den před tím, než se v jídelně servíroval lahodný guláš, a to na svém pracovišti, které vždy opouštěla jako poslední. Pomocné kuchařky vypověděly, že když včera ráno přišly do práce, našly tam kotel už navařeného guláše spolu se vzkazem od Břevnové, že jej mají vydat k obědu, což také se značným úspěchem provedly. Vrchní kuchařka ho musela sama vařit celou noc, což nepřímo potvrdil školník, který vypověděl, že viděl ve školní kuchyni svítit do časných ranních hodin. A pak se propadla do země.

To jsem blázen, mumlala Adél, hledaje v tašce svůj masový důkaz, aby ho vyhodila, než začne zavánět. Přece jsem ho dávala přímo sem…

Lenka sedící vedle ní znovu zívla. Věděla, že její kamarádka žádný blázen není. Možná trochu nedůvtipná, ale ne blázen. Co naopak nevěděla bylo, že jí ta jedna probdělá noc ve školní kuchyni rozhodí spaní na celý zbytek týdne. I proto doufala, že příští vrchní kuchařka si bude ve školní kuchyni počínat tak, že další intervence z Lenčiny strany už nebyla zapotřebí.

 

KONEC

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s