Strach a smrt v díle Jaroslava Foglara

(Chozeho článek pro hororový časopis Howard)

“Veliké a děsivé tajemství leželo zaprášené někde ve spleti ulic města, v tajemných zákoutích, dvorech a věžích. Tajemství, kolem kterého přecházely celé generace hochů, až osud rozhodl, aby Rychlé šípy začaly nevědomky rozplétat jeho vlákna, zamotaná a zpuchřelá.” (Záhada hlavolamu)

Minule jsem pitval pozapomenutý hororový odkaz humoristy Švandrlíka, dnes si posvítím na dalšího populárního domácího autora, jehož si nespojujeme s hororem, ačkoli v jeho díle o hororové prvky není nouze a některé jsou dokonce notoricky známé.

široko

Řeč je o Jaroslavu Foglarovi a jeho románech a komiksech pro mládež, které odchovaly už několik generací čtenářů, včetně autora tohoto článku. Snad nikdo nerozuměl klukovské duši a touze po dobrodružství tak, jako duchovní otec ikonického chlapeckého klubu Rychlé šípy, vedeného největším správňákem všech dob, Mirkem Dušínem. Foglar se při psaní opíral nejen o vzpomínky na vlastní dětství, ale především o bohaté zkušenosti skautského vedoucího a svou tvorbou skauting zároveň propagoval. Jeho mottem bylo, že užitečnost knihy je důležitější než její umělecká úroveň a jeho modus operandi spočíval právě ve zručném zabalení výchovných a vzdělávacích snah do atraktivních dobrodružných příběhů, které mohli čtenáři prožít taky, pokud byli ochotní zvednout zadek.

Hlavní role v jeho knížkách a komiksech hrají prepubertální městští hoši, nacházející východisko z každodenní nudy a správný životní směr v hlubokém přátelství s jimi obdivovaným, charakterově i fyzicky dokonalým a inspirativním vrstevníkem nebo s partičkou správných kamarádů. Partičky řečené kluby mívají svou základnu – klubovnu a podnikají dobrodužné výpravy po městě i do přírody, jež jsou obvykle korunovány letním táborem.

tábor smůlymirek a jarka

Kde je v tom nějaký horor? Inu, specialista na romantiku klukovských dobrodružství se nezalekl ani romantiky temnější, ze které kdysi vyrostl hororový žánr. Už jako dítě miloval tajemné příběhy a jako dospělý se po nich přímo pídil a používal je jak ve své tvorbě, tak při práci s mládeží. Třebaže se vyhýbal nadpřirozeným motivům, byl mistrem ponuré atmosféry, záhad a po letech rozplétaných starých tragédií, a své hrdiny často paralyzoval dlouhodobým strachem, vystavoval okamžikům intenzívní hrůzy, nutil bojovat o holý život a nebo je konfrontoval se smrtí v jejich okolí. To vše a ještě více najdeme v jeho klíčových dílech jako je prvotina Přístav volá, Chata v Jezerní kotlině a hlavně jeho opus magnum, stínadelská trilogie Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta, ale i v pozdějších pracech (komiksová trilogie Modrá rokle, Ztracený kamarád a Jeskyně Saturn, Strach nad Bobří řekou) a povídkách. Pojďme se tedy na foglarovský horor podívat pěkně zblízka.

kdo

1) Foglarovský soumrak

Začalo se podivně stmívat a mnohem dříve než jindy. Zdálo se, že se blíží bouřka. Bylo ji cítit ve vzduchu, les temně hučel vzmáhajícím se větrem. Nastal neklidný, strašidelný soumrak. (Vrah přijde v noci)

Na chlapecký tábor v lesích nebo na město padá podivný předčasný soumrak s bouřlivou nocí a na postavy padá úzkost a strach z neznámého nebezpečí, které v tu dobu ožívá a ohrožuje je na životě. Mnohá Foglarova díla dýchají tísnivou atmosférou, při jejímž budování si autor pomáhá v prvé řadě popisem sychravého počasí. Nejlépe je to vidět na malém prostoru jako v povídce Vrah přijde v noci. Skautský vedoucí je v ní varován policií, že k jeho táboru míří vrah na útěku, a zatímco před ním tábor zapezpečuje, nad krajem se zlověstně rychle smráká a přichází noční bouře, což průběžně umocňuje hrdinův strach:

Od kopců za řekou se ozvalo vzdálené zlověstné zadunění hromu. Nebe se občas rozsvítilo bleskem. Celý kraj dostával v sinavém přísvitu děsivý a neskutečný vzhled. A v lese se přitom osvětlily kmeny stromů, tisíce stínů tančilo mezi nimi a zdálo se, že za každým stromem číhá přikrčená lidská postava. Uvědomil jsem si, že mám strach. (Vrah přijde v noci)

A v té noci plné neklidu a šumu v korunách stromů dělo se něco divného v táboře! (Hoši od Bobří řeky)

bouřka nad táborem

Zásadně za zhoršených klimatických podmínek útočí tajemný stalker v Chatě v Jezerní kotlině z roku 1939 (“A pak – všechny ty divné návštěvy – což jsem si uvědomil až později – přicházely jen za ošklivých větrných večerů, kdy pršelo nebo bylo sychravo či vůbec bylo nepříjemné počasí.”) a když ve Strachu nad Bobří řekou (1991) vtrhne do Československa nacistická armáda, stane se tak za hrozné sněhové vánice.

Jen mlhy, mlhy, zasmušilé černé nebe a brzké soumraky se ukládaly nad městem. A snad to byly právě ty podivné nezimní večery, zahalené do mlhavé tmy, co jednomu z chlapců kteréhosi dne vnuklo takřka úděsnou myšlenku. (Strach nad Bobří řekou)

Strach nad bobří

Vítr naříkal ve vikýřích. Z blízkých sadů harašilo po ulicích suché spadalé listí. Po nebi se v divém zmatku honila roztrhaná mračna a mezi nimi chvílemi prohlédl úzoučký srpek měsíce. Někde daleko začal výt v některé kůlně pes, dlouze a naříkavě. Oběma hochům se večer nikdy nezdál být tak příšerný a strašidelný. (Přístav volá)

Ve městě se pak Foglar opírá vedle nevlídného počasí i o genius loci starých čtvrtí s pochmurnou, chaotickou architekturou, po setmění matně osvětlenou nazelenalým svitem pouličních plynových lamp, hlavních symbolů foglarovské městské romantiky. Ale o tom víc v dalším bodě.

2) Kdo se bojí, nesmí do Stínadel!

Byla to čtvrť starodávných spletitých uliček, všelijak točených, křivolakých. Tajemné domy a domečky se tísnily v ustavičném šeru a na jejich malé zapáchající dvorečky málokdy zasvitlo slunce. Mnohé uličky tu spojovaly tmavé průchody, pro neobeznámeného chodce naprosto nepozorovatelné. (…) Lampáři rozžehávali plynové lampy. Každá rozhodila kolem mihotavou zelenou zář a lidé v jejím okruhu se svými mrtvolně bledými obličeji vypadali jako duchové.

Poznáváte ji? Tu starou, ponurou a záhadnou čtvrť, nejstarší část města, kam nechodí slunce ani elektřina, pročež její úzké a křivolaké uličky po setmění ještě stále zalévá charakteristické zelenavé světlo pouličních plynových lamp, přispívající k jejímu přízračnému, skličujícímu vzhledu. Čtvrť, se špatnou pověstí, opředená legendami, která každého dobrodružství lačného hocha neodolatelně láká jako siréna a proto se tam opakovaně vydává, i když je to obvykle minimálně o držku. Stínadla!

přístav volá

Až na to, že to nejsou Stínadla. Píše se rok 1934, první stínadelský román vyjde až za sedm let a čtenáři čtou výše uvedenou ukázku v historicky první foglarovce Přístav volá. Pasáž se týká titulní Přístavní čtvrti, o níž se dále dozvídáme:

Přístavní čtvrť měla velmi špatnou pověst. (…) Došlo zde také  víc než kde jinde k mnoha hrubým zločinům, i několik hochů se zde ztratilo, aniž byli kdy vypátráni. Nechoďte do Přístavní čtvrti! Nechoďte do Přístavní čtvrti! (…) Říkalo se také, že v Přístavní čtvrti v podvečer, když už je v jejích uličkách tma, chodí muž se zrůdně utvářenou hlavou, který sbírá odpadky a živí se jimi. Jeho zjev je prý tak hrozný, že musí mít hlavu zabalenou do šátku, aby aspoň trochu zakryl její znetvoření a nemůže jít po ulici za denního světla.

Přístavní čtvrť je prototypem foglarovské tajemné čvrti, do níž po vzrušení bažící hrdinové podnikají často riskantní průzkumné výpravy, tak jako chodil Foglar v dětství zkoumat magické uličky Staré Prahy, které ho uhranuly na fotografiích Josefa Šetelíka. Na tomto motivu postavil své nejslavnější dílo, stínadelskou trilogii, jejíž první díl, Záhada hlavolamu, vyšel knižně v roce 1941. Po komiksech v Mladém hlasateli se tu čtenáři opět setkali s oblíbenými Rychlými šípy a poprvé se s nimi vydali do mysteriózní čtvrti s originální a propracovanou mytologií, do čtvrti, kde záhady a nebezpečí číhají doslova na každém kroku – do Stínadel!

Stínadla! Tajuplná, nebezpečná čtvrť, do které se teď už zase několik týdnů neodvážil ani jeden chlapec z Druhé strany. Čtvrť propletená křivolakými uličkami s nesčetnými schůdky a zábradlíčky, uličkami škrábajícími se vzhůru do kopců a zase řítícími se jako do hlubiny, plná průchodů s nezbádanými tajemnými zákoutími a záhadnými dvorečky za zdmi domů. A v tomto bludišti žijí spousty hochů, kteří jsou docela jiní než hoši z kterékoli jiné čtvrti města. Uzavření do sebe, nepřátelští vůči každému chlapci, který zde nebydlí a sem nepatří. (Stínadla se bouří)

záhada hlavolamu

Zatímco v Přístav volá Foglar strašil jen dále nerozváděnou zmínkou o zmizelých dětech a epizodkou se znetvořeným mužem, pro Stínadla si vymyslel jedinečné dětské pozadí i památný přízrak – Vonty a Široka. Oni do sebe uzavření, nepřátelští chlapci, kteří mají vlastní pozoruhodnou, hierarchicky uspořádanou organizaci bez dospělých s bohatou historií a tajnými rituály, jsou dobrým důvodem, proč se ve Stínadlech neustále ohlížet přes rameno. A zvednete-li pohled k čeným obrysům stínadelských střech, možná uvidíte přeskakovat z jedné na druhou Široka, nepolapitelného enigmatického fantoma v bílé masce. Navíc ve vontských potažmo stínadelských skříních se skrývá tolik děsivých kostlivců, že není divu, že při pronikání sem Rychlé šípy přepadají podobné úzkostné pocity jako Jiřího na útěku z Přístavní čvrti.

Když most přebíhal, připadalo mu, jako by unikal z nějakého hrůzného chapadla. (Přístav volá)

Za několik minut došli k Rozdělovací třídě, přeběhli její koleje a Stínadla je pohltila jako nějaká veliká černá nestvůra. (Stínadla se bouří)

Byli v nepřátelském cizím území, byli ve Stínadlech. Vniknutí sem působilo na ně dojmem vpadnutí do černé neznámé vody s bahnitým dnem. (Záhada hlavolamu)

RŠ film

A jak už jsou Rychlé šípy uvnitř, Stínadla se intenzivně vsakují do všech jejich smyslů. Vedle speficifické architektury a pouličního osvětlení patří k místnímu koloritu i pach zatuchliny (Podivný zápach úzkých uliček, který nebylo cítit nikde jinde než tady..) nebo pravidelné vyzvánění kostelních zvonů, které mají každý své jméno:

Večerní zvony se rozhlaholily do tmy, dnes jakoby nějak výhrůžně. Snad jen mlha tak zkreslovala jejich zvuk! (…) “A co je tohle? – Slyšíte to? – Jaký je tohle zvon?” stísněně šeptl Rychlonožka. Jeho tvář přelétl podivný výraz strachu. “Ten jsme tu ještě neslyšeli! Není to — není to Umrlčí prst? Víte, když někdo umře–” (Stínadla se bouří)

Strašidelnou zvukovou kulisu ve Stínadlech netvoří jen zvony, ale i vontská válečná píseň, ohlašující skutečnou, všudepřítomnou hrozbu:

A z bludiště stínadelských uliček sem zaznívala bojovná píseň Vontů. Neměla žádná slova, byl to bezeslovný nápěv, nahánějící hrůzu. (Záhada hlavolamu)

Bezeslovný nápěv nahánějící hrůzu, který se mimochodem vyskytl u Foglara už dříve:

Zase chvíli poslouchali. Bylo slyšet kvílení větru, ale opět a opět se ozýval zpěv, podivný a strašidelný, beze slov a často bez nápěvu! Pavel cítil, jak mu mráz běží po zádech. (Chata v Jezerní kotlině)

mytus-zvany-stinadla

A kde se vzal samotný název Stínadla? V Záhadě hlavolamu Foglar naznačuje jeho možnou odvozenost od dříve zde snad stojícího popraviště (staročesky stinadlo), což ve stejnojmenném černobílém seriálu z roku 1969 ilustruje použitý erb Stínadel s obrázkem popravčí sekery. Miloš Dvorský v knize Mýtus jménem Stínadla pak vysvětluje, že v 19. století Mácha, Erben a další obestřeli romantickým tajemnem nejeden šibeniční vrch, což milovníku a sběrateli morbidit Foglarovi jistě neušlo. Název Stínadla lze ale také vztáhnout ke stínům, ve kterých se tato čtvrť utápí, a někteří v něm vidí dokonce akronym se skrytým významem, např. stín a dlažba nebo Ústí nad Labem. Podle Dvorského ale byla inspirací názvu spíše skutečná ulice a sídliště Stínadla v Ledči nad Sázavou, kam Foglar v dětství dojížděl za příbuznými. Asanace Stínadel pak měla být tématem plánované čtvrté knihy o nich s pracovním názvem Budou se Stínadla bourat?, k jejímuž napsání se ale spisovatel už nedostal.

Pak ještě lampáři s dlouhými tyčemi v rukou začali rozžehávat plynové lampy a jejich žlutozelené mihotavé světlo změnilo ulice i uličky a zákoutí ve strašidelné bludiště. (…) Sem kdybych šel milionkrát, tak budu vždycky mít strach,” začal Rychlonožka zase svoje sýčkování, doprovázené ještě neklidným otáčením se dozadu. (Tajemství Velkého vonta)

tajemná řásnovka

Kde ještě najdeme u Foglara výpravy do starobylých a mystických městských zákoutí? Tajemná Řásnovka (1965) nás seznamuje se stejnojmennou čtvrtí, podobně jako Stínadla se vyznačující zvláštní semknutostí místní mládeže a to díky foglarovské stolní hře Fan-tan. Jinak ale jde o moderní a rušnou čvrť protkanou železnicí, která sice na počátku působí na hrdinu přízračně, ale kde mu nehrozí žádné zvláštní nebezpečí, naopak tu na útěku z domova nachází dočasné útočiště.

Rok po Řásnovce Foglar vydal Poklad Černého delfína (1966), kde výjimečně lokalizuje i přiznává svou inspiraci, když vysílá dvojici kluků do “uliček staré Prahy, do bludiště uliček a plácků a tajuplných zákoutí, kde večer ještě hoří starodávné plynové lampy a kde je plno stínů.”  V komiksu Modrá rokle (1984) se hlavní hrdina vydává do nejmenované okrajové čtvrti pátrat po svém sportovním rivalovi a místo něj tu nachází nové kamarády, nepřátele i záhadu.

Ve Strachu nad Bobří řekou, volném pokračování Hochů od Bobří řeky, nachází chlapecký klub dočasnou klubovnu v opuštěné věži u kanálu ve staré a spletitě uspořádané čtvrti V závětří, kde žijí hlavně velmi staří lidé. Faktem ale zůstává, že zdaleka nejlépe tento svůj motiv Foglar rozvinul ve zmíněné, notoricky známé stínadelské trilogii.

Rovněž třeba dodat, že jeho hrdinové nepodnikají výpravy pouze do starobylých městských zákoutí, ale také do neméně záhadné a záludné krajiny za městem. To je případ zejména idylické kotliny skrývající podivný náhrobek v Chatě v Jezerní kotlině nebo uzavřených lomů v Dobrodružství v Zemi Nikoho a v komiksové trilogii Modrá rokle, Ztracený kamarád a Jeskyně Saturn, kde se nad nimi vznáší přízraky zde zesnulých či zmizelých lidí.

trochu bát

3) Strach (nejen) nad Bobří řekou

Tu do myslí hochů vstupovala podivná tíseň z něčeho neznámého – a přece očekávaného – a rdousila jejich jindy tak bujaré veselí a radost ze života. Byl to strach.  (Strach nad Bobří řekou)

Foglar mnohé své postavy mučí dlouhotrvajícím strachem, s nímž se často nemají komu svěřit. Opět to platí už o hrdinovi jeho prvotiny, který se ale – podobně jako třeba hrdina foglarovky Pod junáckou vlajkou – bojí pouze odhalení, že se zapletl do krádeže. To Ludva Grygar v Chatě v Jezerní kotlině a později Jan Tleskač v Záhadě hlavolamu se obávají přímo o svůj život, aniž by si byli jisti, kdo nebo co jim o něj vlastně usiluje.

19. října, čtvrtek. Je večer. Po včerejším radostném dnu svírá mne dnes zase hrůza před něčím, o čem sám dobře nevím, předtucha nějakého velikého nebezpečí. Bojím se! Je to předtucha, jakou prý někdy mívají lidé před svou smrtí! Tolikrát jsem o tom četl! Ale můj děs vzniká i ze skutečných událostí! (Záhada hlavolamu)

Jan Tleskač píše deník

“Bojím se o svůj život. Něco se kolem mne děje, víš, čemu nerozumím a co je mně nepřátelské. Sám ani už nevím, kdy to začalo. Mám pořád dojem, že mě něco pronásleduje, že mě někdo pozoruje!” (…) “Jak je to zvláštní a hrůzné,” zašeptal zadumaně Pavel a v duchu zase viděl Ludvu, jak škrtá ve skrýši zápalku a jak zdrceně šeptá: “Bylo to tu zase! Přišlo to zase!” (Chata v Jezerní kotlině)

Se strachem z podivného neznámého stalkera se u Foglara poprvé setkáváme už v jinak skrz na skrz idylické foglarovce Hoši od Bobří řeky (1937). Zde ho pocítí chlapci z titulního klubu na letním táboře, kterým obchází nikým neviděný přízrak, zanechávající jim potměšilé vzkazy podepsané Zelená příšera.

Od té chvíle začali hoši tajně věřit, že je dnem i nocí pozoruje někdo cizí a zlý, ač si to dosti dobře nedovedli představit. A přece, kdyby měli jen trochu více otevřené oči, mohli postřehnout ledacos, co je mohlo přivést na stopu. Pravda – byly zde sice dvě oči, které viděly více než ostatní a mnohé si domyslily, ale tyto oči si vše nechaly pro sebe. (Hoši od Bobří řeky)

Děs foglarovského stalkingu asi nejlépe vystihuje Pavel z Chaty v jezerní kotlině: “Nejsem zbabělec a dovedu přijmout ránu od protivníka, kterého vidím. Ale z nepřítele neznámého a záludného na mne jde hrůza!”

chata v jezerní

Foglarovi hrdinové se ale nestrachují pouze o vlastní život. “Vladimíre Dratuši! Ani deset takových závor tě nemůže uchránit od toho, co se má stát, když mrtvý promluvil!” Tato záhadná, zlověstná slova pronesená v Tajemství Velkého Vonta (1986) tajuplným cizincem zcela paralyzují Velkého Vonta a je na Rychlých šípech, aby ho proti jeho vůli ochránily před děsivým tajemstvím, které ho dusí. V komiksové trilogii Modrá rokle (1984), Ztracený kamarád (1987) a Jeskyně Saturn (1990) zase pomáhá chlapecký klub Saturn výčitkami svědomí zničenému chlapci Viktorovi pátrat po jeho ztraceném kamarádu Elvim. Ten pravděpodobně utonul v zatopeném lomu za městem, což si Viktor dává za vinu. Foglar tento samizdatový komiks vytvořil během 80. let v nesourodém, ale velmi funkčním tandemu s výtvarníkem Kájou Saudkem, jenž mu svou kresbou s častým šrafováním vtiskl pozoruhodně temnou atmosféru.
sen o utopeném elvim

Pozdní Strach nad Bobří řekou pak Foglar obtočil kolem strachu vůbec největšího – strachu českého národa z nacistické okupace, strachu, jež kdysi zažíval osobně nejen coby příslušník národa odsouzeného k vyhlazení, ale také jako známý představitel Nepřítelem zakázaného skautingu. Při psaní zužitkoval vlastní mrazivý zážitek, kdy poté, co nacisté zakázali jeho skautskému klubu činnost, zariskoval a tajně vynesl z úředně zapečetěné klubovny klubové vybavení. Téhož smrtelně nebezpečného kousku se v knize dopustí i někteří chlapci z klubu Hochů od Bobří řeky a obavy z odhalení kolaboranty poznamenají i jejich tradiční letní tábor, jenž  pojmenují Tábor strachu.

Jeden z hochů se navíc ocitá ve vlastní spirále strachu, když je mu odcizena přechovávaná protinacistická báseň, která v případě objevení Nepřítelem znamená rozsudek smrti pro něj i jeho blízké.

V jeho srdci se usídlila hrůza, když si onu ztrátu uvědomil – a to bylo velmi, velmi brzy, ještě tentýž nešťastný večer – a ta hrůza ho měla provázet, mučit, ničit a děsit po všechny další dny, dnešním večerem počínaje! (Strach nad Bobří řekou)

4) Vteřiny hrůzy

A Jiří spatřil něco strašně nestvůrného. Muži od levého spánku až k rameni z hlavy vystupoval ohromný nádor – zvící lidské hlavy. Jiřímu bleskly hlavou povídačky o znetvořeném muži z Přístavní čtvrti. Nebylo pochyby, že je to on, muž v černém, který stojí před ním! Ten objev i pohled na znetvořeného muže byly dílem zlomku jediné vteřiny. Ve smrtelné hrůze se Jiří šílenou rychlostí obrátil za Lexou. Ale muž příšera byl rychlejší. (Přístav volá)

Zkomírám hrůzou. Potácel se v děsu. Hrůza bije do jeho duše. Tělem mi projelo bodnutí děsivé hrůzy. Tyto obraty a také názvy povídek a  románových kapitol jako Vteřiny hrůzy, Večer hrůzy, Chvíle hrůzy nebo Hodina hrůzy ukazují, že Foglar své hrdiny nejen rád trýznil vleklým strachem, ale také je často uváděl do situací, z nichž jim i čtenářům běhá mráz po zádech. Obvykle takových, kdy bojují o holý život (viz další bod) nebo se setkávají se svými zlověstnými pronásledovateli zmíněnými v bodě předchozím.

A v té sinavé záři Pavel hledí vzhůru, přimrazen hrůzou! Tam nahoře se cosi nevýslovně ohyzdného šklebí a chechtá. A jak záře blesku skomírá, v tom zlomku vteřiny ještě Pavel s úděsem pozoruje, že to neznámé se najednou pohybuje s kočičí obratností po schůdkách k němu – k němu – k němu! Pavel vykřikne hrůzou a jeho jediná myšlenka v tom děsu je utéci, utéci! (Chata v jezerní kotlině)

Pavlův běh

Ano, utéci, utéci! Šílený běh panickým strachem zachváceného hrdiny před nebezpečným pronásledovatelem – prodloužení oněch chvilek hrůzy – je dalším častým foglarovským výjevem. Hned dvakrát si takhle zaběhají hrdinové foglarovek Přístav volá a Chata v jezerní kotlině, Stínadla se bouří otvírá zběsilý útěk Jiřího Rymáně ze Stínadel a v povídce Rozsvícený čaj vyděšeně prchá pomatenému páru okultistů dokonce sám Foglar, jelikož jde o zpracování jeho skutečného zážitku. Není divu, že po přestálém děsu pronásledují Foglarovy postavy často noční můry.

5) Váhy života a smrti

Věděl jen jasně, že je s ním konec, uvědomoval si to i v šíleném děsu zcela zřetelně. Zapadl pod led a nemohl objevit otvor, kterým se dolů, do té zelené tmy, propadl! (V nebezpečí života)

Důležitou součástí Foglarova výchovného poselství bylo varování před klukovskou nerozvážností, která může mít tragické následky. Chlapecká dobrodružství měnící se v jediném okamžiku v nervydrásající boj o přežití, najdeme napříč jeho dílem, ať už v povídkách (Venda z města, Mezi nebem a zemí, Vteřiny hrůzy, V nebezpečí života), románech nebo komiksech. Foglar sám si jako malý při sáňkování zranil záda a silně na něj zapůsobila i nehoda jeho vrstevníka, který se těžce zranil při pádu z městských hradeb a jehož slova Maminko, tatínku, odpusťte mi, že jsem si tak zkazil život!“ zakomponoval o víc jak půlstoletí později do Tajemství Velkého Vonta. Hned dva pády z výšky a jedno zranění zad se objevují v Modré rokli, zatímco její pokračování straší utonutím – Foglar tu mj. recykluje zápletku s uvězněním v zatopené jeskyni, už dříve použitou v komiksech o Rychlých šípech. A v Tajemné Řásnovce je před utopením zachráněn chlapec, který – jak se zdá – podobné nehody morbidně přitahuje.
jezero utopenců

– a najednou se jeho ruce rozmáchnou do prázdna, červená zář lampy mizí, pod nohama už necítí podlahu zvonice – a jen letí a letí, závratnou rychlostí — kolem je tma – nechápe, co se s ním děje — v hrdle mu odmumírá výkřik hrůzy — Tleskač přepadl přes zábradlí! (Záhada hlavolamu)

Tři pamětihodné pády z výšky pak popisují Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří, kde padají Mirek Dušín (z vysokého žebříku), Široko (ze střechy) a především Jan Tleskač. Tleskačův pád ze zvonice byl velmi pravděpodobně inspirován skutečným pádem chlapce ze zvonice kostela v Petrské čtvrti v Praze na začátku 19. století. Chlapec tehdy pád jako zázrakem přežil a vyrostl z něj jeden z našich nejvýznamnějších básníků, Karel Hynek Mácha.

Pak Jindra pomalu a jako ve snách přistoupil a sejmul čepici. Stál tiše a významně jako člověk, který se modlí u hrobu. Teď teprve si Červenáček a Rychlonožka jasně uvědomili, co se vlastně stalo. Smeká se přece jen před mrtvým! A Jindra smekl! (Stínadla se bouří)

Zmíněné zoufalé zápasy o svůj život postavy obvykle vyhrávají. Ty, které neuposlechly varování, se ale Foglar – sám jako malý několikrát konfrontovaný se smrtí svých blízkých – nebojí potrestat vážným onemocněním nebo rovnou fatálně, např. chlapce, co skočí uhřátý do vody nebo kluky bruslící na tenkém ledě v komiksových příbězích o Rychlých šípech. Smrt otevírá a uzavírá také Chatu v Jezerní kotlině – začíná předčasným úmrtím hrdinova otce v boxerském ringu a končí objasněním dávné smrtelné nehody chlapce v krajině za městem. Doslova nasáklá smrtí je pak stínadelská trilogie, v níž je zmíněna smrt celkem 6 postav (4 dětských), z nichž žádná nezemřela sešlostí věkem. A při jedné ze svých komiksových eskapád Rychlé šípy dokonce objeví kostru dávno pohřešovaného filatelisty.

maxmilián dráp

6) Není radno bloumat po starých půdách…

Čímž se dostáváme k poslednímu bodu – rozplétaní starých tragédií, majících ve svém středu mrtvého, často dítě. Vedle stínadelské trilogie, kde tento motiv najdeme v každém díle (pokaždé jde o někoho jiného), sem patří i již zmíněné pátrání Rychlých šípů po zmizelém sběrateli známek Maxmiliánu Drápovi, pátrání klubu Saturn po možná utopeném Elvim v Ztraceném kamarádovi a Jeskyni Saturn nebo odkrývání tajemství podivného hrobu v Chatě v Jezerní kotlině. Při pátrání obvykle hraje důležitou úlohu nějaký písemný dokument – deníky v Záhadě hlavolamu a Ztraceném kamarádovi nebo dopisy v Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta), který je buď vodítkem nebo v závěru objasňuje, co se stalo. Závěrečný díl stínadelské trilogie je mimochodem inspirován vyprávěním, jež Foglar slýchal v dětství, o chlapci, který si prý v jeho rodném domě hrával na půdě a beze stopy zmizel.

tajemství VV

Závěr

Tvorba Jaroslava Foglara není pouze oslavou klukovského přátelství, slunných dnů a klubovních a táborových her a nabádáním ke zdravému životnímu stylu a rytířskému chování – jsou to také za přízračného svitu plynových lamp a sychravého počasí podnikané riskantní výpravy do pochmurných uliček starobylých čtvrtí a vyděšení hrdinové pronásledovaní záhadnými děsivými útočníky, odhalující zapomenuté hrůzné historie a poprvé se setkávající se smrtí. Díky těmto opakovaně používaným hororovým motivům můžeme hned několik Foglarových nejslavnějších titulů označit za pozoruhodný příspěvek do pokladnice dětského hororu.

Stínadla vydala svá poslední tajemství, setřela svou tajemnost. Po bouřích se uklidnila, ztišila a přijala na sebe tvářnost obyčejné čtvrti. Na jak dlouho? Kdo to ví— (Záhada hlavolamu)

stínadla2

 

JAROSLAV FOGLAR (1907-1999)

Populární český autor literatury a komiksů pro mládež a redaktor dětských časopisů (Skaut-Junák, Mladý hlasatel, Vpřed, ABC..) a významný představitel českého skautingu s přezdívkou Jestřáb. Knižně debutoval v polovině 30. let a v obdobích 1948-64 a pak od začátku 70. let až do roku 1989 nesměl publikovat ani veřejně vystupovat a jeho knihy a komiksy zmizely z obchodů a knihoven. Po revoluci byly znovu vydávány ve velkém a o jejich autorovi vzniklo několik dokumentů. Jeho dílo mělo řadu napodobitelů a epigonů, ale kult osobnosti, který si spisovatel vědomě budoval, nekritická adorace ze strany části jeho fanoušků, i jeho příliš dokonalí hrdinové a schématické příběhy vyprovokovali ke kritice i mnoho jeho odpůrců. Kritizován byl i za nedobrovolnou spolupráci s STB v 50. letech, k níž se ale hned po revoluci opakovaně přiznal. Absence žen v jeho tvorbě i životě (nikdy se neoženil) a jeho letitá práce v chlapeckém oddíle pak vedly k spekulování o jeho sexuální orientaci, které se nepotvrdilo. V roce 1992 jej přepadli a neúspěšně se jej pokusili okrást dva učni, tedy ti, kterým zasvětil své životní pedagogické a literární dílo. Roku 1995 byl dlouhodobě hospitalizován v Thomayerově nemocnici v Praze, kde o čtyři roky později ve věku 91 let zemřel.

foglar-4

Advertisements

4 thoughts on “Strach a smrt v díle Jaroslava Foglara

  1. Dobrý den,chystám článek o Širokovi a protože jsem nikde na Vás nenašla žádný kontakt, používám tuto cestu.
    Prosím o informaci, za jakých podmínek mohu v článku použít fotku Široka z Vašeho webu.
    Děkuji.
    S pozdravem
    Jitka Lenková

    • Dobrý den, přiznám se, že nejsem držitelem autorských práv k této fotografii a použil jsem ji v dobré víře, že to nebude nikomu vadit (v opačném případě jsem připraven ji okamžitě odstranit). Váš článek o Širokovi si velmi rád přečtu, tak až ho budete mít hotový, hoďte mi sem prosím odkaz. Díky 🙂

  2. Báječný článek, díky! Napadá mě, že poměrně zvláštní setkání se smrtí se objevuje v Dobrodružství v zemi Nikoho, kde parta kluků najde kostru mladého geologa/paleontologa pod propadlou podlahou chaty – v každé jiné knize se případný nález hlásí „komisi“ (i v komixech RŠ), tady ale neřekne nikdo nic a všichni se podle Vincka shodnou, ho nechat „v tom jeho kraji, kde se mu zaživa tak líbilo“. Vůbec Dobrodružství v zemi Nikoho se IMHO vždycky klasickým foglarovkám tak nějak vymykalo (podobně jako Když duben přichází).

    • Taky díky, za chválu 🙂 A dobrý postřeh s tím Dobrodružstvím… i když podle mě se až tak nevymyká, přijde mi jako variace na Jezerní kotlinu – dva kluci prožívají dobrodružství ve městě + objevují kraj za městem, kde kdysi kdosi umřel. A další variací nebo zástupcem téhle neskautské foglarovské linie je Modrá rokle (skupinový hrdina, ale jinak to sedí). Ale ten Duben se vymyká tím soustředěním se na školní prostředí hodně. Každopádně všechny ty zmíněné foglarovky řadím ke svým oblíbeným, právě kvůli tomu neskautskému zaměření, kdy z děje neukrajují popisy různých skautských činností. Nejradši mám ale samozřejmě stínadelskou trilogii 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s