HLAVOLAM ZE STÍNADEL – UKÁZKA Z ROMÁNU

Po loni napsané povídce Smrt ve Stínadlech jsem chytil slinu a letos na jaře rozepsal rovnou román, který je pokračováním (respektive předkračováním) Foglarovy stínadelské trilogie.  Tady si můžete přečíst synopsi, prolog a první dvě kapitoly a budu rád za jakoukoliv odezvu 🙂

Synopse

Čtvrt století před první výpravou Rychlých šípů do Stínadel se teprve začíná psát historie Vontů. Jsou tomu tři roky, co Jan Tleskač zemřel při pádu ze svatojakubské zvonice a zmizel jeho hlavolam, ježek v kleci. Nyní se hlavolam znovu vynořil a kdosi ho vynesl ze Stínadel na Druhou stranu. Stínadelští, zatím ještě nesjednocení do Vontské organizace, chtějí ježka zpět a vedou o něj na Rozdělovací třídě nelítostnou válku s Druhostraníky. Do druhostranické armády se zapojí i nejlepší kamarádi Martin Rýznar a Ondra Hlobil. Zatímco Martin pomáhá odrážet vpády Stínadelských na Druhou stranu, Ondra se coby armádní špión snaží vypátrat hlavolam a celou válku tak ukončit. Boje i pátrání zavádí oba chlapce hluboko do nepřátelských Stínadel, až do sirotčince, kde vyrůstal Jan Tleskač, a ještě dál, do stínadelského podzemí, kde už od středověku leží pohřbeno úžasné tajemství… a jejich přátelství podrobí těžké zkoušce.

Prolog

Jan Tleskač nepřítomně hleděl z okna do větrné podzimní noci. Tam kdesi v hluboké tmě občas rozčísnuté bleskem a dunící vzdáleným hromobitím rostla a na město se hnala hrozivá bouře. Dole na ulici sílící vítr zhasínal nazelenalá světla plynových lamp a Jan, upírající svůj pohled na moře černých střech, stříšek a věží rozkládajících se před ním, mohl jasně vidět, že stejné otrávené světlo vyzařovala celá čtvrť. Celá Stínadla.

Ve stroze zařízené místnosti za Janovými zády spalo ve svých postelích dalších jedenáct chlapců v jeho věku. Dvě postele byly prázdné – Janova a Věnkova. Věnek Spéráz, Janův jediný kamarád, se právě plížil ztemnělými a ztichlými chodbami sirotčince a zjišťoval, zda budou s Janem v tuto neklidnou noc konečně moci uskutečnit svůj odvážný plán. Jan čekal, až se Věnek vrátí.

Do ticha v místnosti něco slabě cinkalo. To si Janovy prsty pohrávaly s kovovou hvězdicí v malé oválné kleci, kterou z ní pravidelně poslepu vysvobozovaly a zase navracely zpět. Nikdo jiný než Jan to neuměl. Tento podivný hlavolam byl jediná věc, kterou měl u sebe, když ho před jedenácti lety jako dvouletého našli nedaleko odsud a odnesli jej sem, do sirotčince svatého Josefa, patrona všech sirotků. Byla to jediná upomínka na to, kým byl, než ho jeho rodiče z jemu neznámého důvodu zanechali samotného na tomto hrozném, bezútěšném místě – ve Stínadlech.

Ačkoli v celém svém krátkém životě nepoznal nic jiného, přece vždy zřetelně cítil, že sem nepatří. Věnek, snad jediná dobrá věc, která ho kdy potkala, i ostatní chlapci ze sirotčince sem bezpochyby patřili. Narodili se tu a v žilách jim kolovala stínadelská krev, činící z nich uzavřené, neurvalé patrony. Ale Janovi ne. Dokázal si sice zvyknout na sirotčinec s jeho tvrdým řádem a krutými milosrdnými sestrami, jež ho spravovaly, ale na Stínadla sirotčinec obklopující nikdy.

Připadala mu jako zakletý zámek, ve kterém je vše pokřivené a otrávené a pokřivuje to a otravuje mysli a duše těch, co tu žijí. Byl přesvědčen, že nejrozumnější věc, co může udělat, je odsud utéci, a to také s Věnkem udělají – sice je ještě čeká poslední rok v sirotčinci a pár let někde poblíž v učení, ale pak už jim bude sedmnáct, budou dospělí a odejdou odsud a ani jednou se neohlédnou! Jan tedy určitě ne!

Plně se na tento cíl upínal a přece ho někdy přepadal pocit, že to nedokáže, že nedokáže uniknout Stínadlům. Jakoby nad ním visel nějaký zlověstný stín, jakoby o tom bylo už dávno někým rozhodnuto. Kéž by odsud mohl zmizet hned teď, kéž by ho odsud hned něco vysvobodilo tak lehce jako on vysvobozuje kovového ježka z klece! Kolikrát si jen představoval, jaké by to bylo, kdyby prostě roztáhl ruce, zamával jimi jako křídly a vznesl se nad tu pochmurnou změť uliček a věží a prostě odsud odletěl, někam daleko a jednou provždy!

Místo toho se ale s Věnkem chystali naopak pohroužit hlouběji do Stínadel. Před pár dny při úklidu sklepních prostor sirotčince v nich objevili skrytý vstup do stínadelského podzemí, které je prý provrtané kilometry tajných chodeb a kanalizačních tunelů stovky let starých. V sirotčinci, z něhož se nikdo nesměl hnout na krok, byla cesta dovnitř jedinou příležitostí, jak se podívat ven. Svůj objev si proto nechali pro sebe a trpělivě čekali na vhodný čas, kdy ho budou moci lépe prozkoumat. Na dnešní noc.

Nedaleko zvony odbily půlnoc. Dveře pokoje se strašidelně potichu otevřely. Ze tmy panující na chodbě se vynořila Věnkova hlava, rozhlédla se po spících chlapcích a spiklenecky kývla na Jana. Jan se zhluboka nadechl a vykročil ke dveřím, ale Věnek sykl: “Postele!” a Jan si uvědomil, že zapomněl ustlat jejich postele tak, aby to vypadalo, že v nich oba spí, to pro případ, že by některá z milosrdných sester přišla spící chlapce zkontrolovat. Rychle to napravil, vyšel za Věnkem do tmavé chodby a opatrně za sebou zavřel dveře.

V celém sirotčinci panovalo hrobové ticho, přerušované jen skučením zdivočelého větru. Věnek sebejistě vedl Jana podél stěn k zadnímu schodišti. Tiše po něm sestupovali do přízemí a napínali uši, zda nezaslechnou kroky některé ze sester. Mrazilo je při pomyšlení, jak by s nimi sestry, zvyklé chlapce tvrdě trestat za sebemenší prohřešek, asi naložily, kdyby je přistihly v noci mimo pokoj. Ale ještě více se báli, že by odhalením mohli přijít o svůj vzácný objev. Přesto pokračovali dolů po schodech až dospěli ke dveřím do sklepa.

Věnek vylovil klíč, potají ukořistěný sestrám, a otočil jím v zámku. Zrezlý zámek, se kterým se pro jeho stáří vždy dlouze potýkali, nekladl nejmenší odpor, protože chlapci jej už při úklidu – připravujíc si půdu pro svou noční výpravu – spolu s panty důkladně promazali olejem. Sklep na ně vydechl zatuchlinu a hnilobu a oni za sebou rychle zavřeli dveře, aby je zápach na chodbě snad neprozradil. Věnek je pro jistotu i zamkl a Jan zapálil svíčku, v jejímž sporém, mihotavém světle se zjevila ulička mezi hromadami zaprášeného starého nábytku. Vnořili se do ní a rychle mezi nábytkem prokličkovali do zadní části sklepa.

Zde, za masivní dřevěnou skříní, skrýval se ve zdi čtvercový otvor vedoucí do svislého světlíku. Otvor i světlík byly úzké tak akorát, aby se jimi chlapci protáhli. Společnými silami odsunuli těžkou skříň a Věnek z ní vyndal připravenou prádelní šňůru. Důkladně ji uvázal za nejbližší seskupení nábytku, volný konec vhodil do světlíku a začal se po něm spouštět dolů. Jan počkal, dokud neucítil, že napětí provazu povolilo a neuviděl, jak Věnek kdesi dole ve tmě zapálil svíčku. Pak zhasnul svou svíčku, chopil se provazu a nasoukal se do světlíku.

Ani jeden nemohli tušit, že kdesi v bludišti starobylých, polozasypaných chodeb hluboko pod městem na ně čeká úžasné tajemství pohřbené tam stovky let a že jeho nálezem uvedou do pohybu spirálu děsivých událostí, které zničí jejich přátelství i je samotné. A přece Jana slaňujícího světlíkem náhle obestřela závratná, nevysvětlitelná hrůza, jako by se spouštěl do vlastního hrobu. Provaz mu začal prokluzovat mezi prsty, nohy nenacházely oporu na holých zdech a on ochromený děsem padal, řítil se dolů–

Jen tak tak stihl Věnek uskočit stranou a Jan provázený vodopádem rozdroleného zdiva se zřítil vedle něj. Věnek k němu hned přiskočil a pomohl mu vstát. Jana brněly nohy a pálilo pár odřenin, jinak byl ale v pořádku a Věnek ho s úlevou poplácal po zádech. Věnkova svíčka nevydávala mnoho světla, ale stačilo to na to, aby Jan viděl, že se nacházejí v jakési staré chodbě, jejíž oba konce byly ponořené do tmy.

V okamžiku, kdy oba chlapci vstoupili do stínadelského podzemí, se nad městem rozběsnila obludná bouře.

1 Tajemný lupič

Byla to záhada, která už několik týdnů vzrušovala mládež i dospělé po celém městě! Všechny noviny o ní v jednom kuse psaly!

Neznámý lupič se vloupal do několika dobře zabezpečených budov v různých částech města. Učinil tak vždy po setmění a pokaždé se vlámal dovnitř přes dveře na střeše domu a tudy zřejmě i zmizel. Jeho cílem byly kanceláře různých firem v těchto domech sídlících, které převrátil vzhůru nohama. Co přesně bylo zcizeno policie tajila.

Jenže všechny budovy byly značně vysoké a jejich střechy prakticky nedostupné. A právě neznámý způsob, jakým se lupič na střechy a z nich dostával, byl předmětem nesčetných dohadů nejen novin, ale i všech obyvatel města. Dokázal na ně vyšplhat pomocí lana z ulice? Ale jak by ho předtím na střechy upevnil? Nebo ho nějak napnul z některého z protějších domů a přeručkoval po něm? Nebo snad uměl létat?

Byla to skutečná záhada a právě o ní teď Martin Rýznar a Ondra Hlobil už posté rokovali, postávaje toho slunného zářijového odpoledne na rohu Drobílkovy ulice a Rozdělovací třídy. Drobílkova ulice ústila do širší Rozdělovací třídy, po níž jezdily vozy elektrické dráhy a která tvořila jakousi hranici mezi jejich čtvrtí Druhou stranou a sousedními Stínadly. Oba hoši bydleli na Drobílkově ulici ve spolu sousedících domech a už nějaký ten rok byli nejlepšími kamarády.

Podívej, nic by mi neudělalo větší radost, než kdyby ten lupič opravdu lítal, rozhodil rukama Martin. Vášnivě se zajímal o letectví a jeho historii, přečetl na to téma mnoho dobrodružných i odborných knížek a také vyráběl modely nejrůznějších letadel. Jeho okolí včetně Ondry ho proto považovalo v této oblasti za odborníka, jehož slova mají jistou váhu. Proto jsem se o ty loupeže taky začal zajímat.

Ale přesto se teď tomu vysvětlení bráníš, pravil Ondra. Jeho koníčkem a “oborem” byly záhady všeho druhu a případ podivných loupeží pro něj nebyl jen senzací na zahnání nudy jako pro ostatní, ale pozoruhodným rébusem vyzývajícím ho k rozluštění. Pod paží držel sešit s několika desítkami vlepených novinových výstřižků, které k tématu nashromáždil. Všechna fakta v nich měl podtržená a už je znal zpaměti. Jeho bystrá, logicky uvažující mysl si s nimi neustále pohrávala a různě je kombinovala ve snaze najít v nich klíč k celé záhadě. Bráníš se mu, ačkoli hned několik věcí tomu nahrává.

Ano, všechny ty střechy byly ploché, ale jako dráha pro přistání nebo start všech známých letadel těžších vzduchu, byly moc krátké. A i když bylo pokaždé ideální počasí pro let, tak při letu balónem letíš tam, kam tě vítr zanese. A ani sebepříznivější vítr tě nezanese přesně nad střechu, co sis vybral, vypočítával Martin.

Pokud si je tedy opravdu vybíral dopředu a nespouštěl se na náhodné domy, nad které ho zanesl vítr, pronesl zamyšleně Ondra, ale okamžitě to v duchu zavrhl. Ne, jeho detektivní instinkt mu jasně napovídal, že v těchto výjimečných zločinech hraje náhoda jen pramalou roli, pokud vůbec nějakou.

Účinně manévrovat bys mohl jedině se vzducholodí, ale balón i vzducholoď jsou na každý pád velké a pomalé, pokračoval Martin, a kdybys s nimi letěl nad městem, třeba i v noci, někdo by si toho určitě všiml. A balón ani vzducholoď nenosí většina lidí po kapsách. Navíc policie-

-se všem jejich majitelům ve městě a okolí podívala na zoubek hned po první loupeži, já vím, dokončil za něj Ondra. Od chvíle, kdy začal celý případ sledovat, se přikláněl k teorii, podle níž se tajemný lupič do budov vůbec nevloupával, ale přes den se v nich ukryl, nechal se v nich zamknout a pak je vyloupil. Dveře na střeše otevřel dodatečně zevnitř a následně je zvenčí poškodil, aby tím zmátl policii. A když pak ráno přišli zaměstnanci kanceláří, ve zmatku způsobeném nálezem zpustošených kanceláří vyklouzl nepozorován z budovy. Ale čím déle se nad tím Ondra zamýšlel, tím více o tom pochyboval. Zdálo se mu to až příliš jednoduché.

Ne, pachatel se svými činy policii i veřejnosti otevřeně vysmíval. A vysmíval se jim proto, že měl v rukávu nějaké opravdové eso, ne jen lacinou fintu. Ondra cítil, že způsob, jakým se ten někdo dostává na ony střechy je skutečně jedinečný, a že ten, kdo ho objevil a využívá, má pro své konání i jedinečný motiv. A někdo takový po sobě zanechává jen ty stopy, které zanechat chce, aby jimi přitáhl, nebo naopak odvedl pozornost, ať už jde o vypáčené střešní dveře nebo rozházené kanceláře…

Ale v myslích Martina a Ondry i dalších chlapců a děvčat z Druhé strany měla tuto dráždivou záhadu každým okamžikem zatlačit do pozadí záhada jiná, mnohem naléhavější a jejich obyčejným životům bližší, než ta z novinových stránek!

2 Rozdělovací třída přepadena!

Na Rozdělovací třídu plnou hrajících si a klábosících dětí se mezitím vkradl podivně čarovný a tajuplný soumrak. Zešeřilo se a ze stínadelských uliček se až na koleje vylilo otráveně zelené světlo plynových lamp. Okna domů Druhé strany zrudla odrazem červánků plujících nad mořem střech a vypadala jako by hořela. Rozdělovací třída nabyla zvláštní, přízračný vzhled.

Později, když na ten osudný večer Martin s Ondrou vzpomínali, nemohli se ubránit dojmu, že planoucí okna byla strašidelnou předzvěstí toho, co se pod nimi vzápětí rozpoutalo. Stejně jako nepřirozené ticho, které se náhle rozhostilo, a přimělo je i všechny ostatní hochy a dívky na Rozdělovací třídě zmlknout a rozhlédnout se, co se to děje.

Nedělo se však nic. Jen večerní vzduch nezvykle voněl a vznášel se v něm příslib krásných dobrodružství kdesi v dálkách… a ještě něčeho. Něčeho, co slibovalo učinit ten už tak neobyčejný večer pro všechny přítomné ještě neobyčejnější. Něčeho znepokojivého.

Po chvíli ale ticho přerušil hlomoz projíždějící elektriky a všichni se vrátili ke svým zábavám. Elektrika pak zmizela v nejbližší zatáčce, jako by vyklízela pole.

Přece jen se ale něco dělo! Něco se sem blížilo! Právě teď se to hrozivě valilo jako temná, bouřící řeka křivolakými uličkami sousedních Stínadel, té tajemné a prapodivné čtvrti, přímo k nic netušící Rozdělovací třídě!

Stínadla! Na širokou a rušnou Rozdělovací třídu z nich vedlo několik úzkých a tichých uliček, které záhy někam uhýbaly a tak odnikud nebylo možno nahlédnout do Stínadel dále než na pár kroků. A vydat se tam, toho se z chlapců odvážil málokdo!

Jakási tíseň se hned zmocnila každého, kdo vstoupil do šera věčně panujícího mezi starobylými stínadelskými domy a věžemi. Domy zdobila pochmurná domovní znamení a zlověstně se tyčily nad nevítaným návštěvníkem, až se zdálo, že se nad ním v příští chvíli zavřou jako vodní hladina. Člověk se tu ocitl v bludišti ponurých, křečovitě se kroutících uliček a schodišť, všelijak propojených mnohdy nepostřehnutelnými tmavými průchody, se zapomenutými náměstíčky a plácky, ohradami skrývajícími kdovíco a dvorky utápějícími se ve stínech hluboko pod úrovní ulice. Kdokoli sem zavítal zvenčí se nemohl zbavit pocitu, že by tu mohl klidně bloudit celé dny a nenajít cestu ven.

Úzké ulice a jejich chaotické uspořádání dost dobře nedovolovaly, aby sem vedla tramvaj a dosud tu také všude svítily plynové lampy, svým mrtvolně nazelenalým světlem dodávající stínadelským zákoutím nádech neskutečna. Tak znali všichni Stínadla, nejstarší část města, svět sám pro sebe, zvláštní a tajemný, který jako siréna neodolatelně lákal každého po dobrodružství lačnícího hocha odjinud.

Stínadla ale měla své ostražité a nesmlouvavé strážce. Byli jimi stínadelští chlapci, uzavřený a bojovný rod, co nešel pro ránu daleko a nikdy nezůstával jen při jedné. Obzvlášť, pokud šlo o vetřelce ve Stínadlech, nebo o ty, kdo Stínadelským škodolibě připomínali, odkud Stínadla svůj název mají – totiž od popraviště stojícího zde ve středověku. Pěsti stínadelských hochů byly rychlé a tvrdé a v letech minulých se o tom přesvědčilo nemálo chlapců ze sousedních čtvrtí, které napadlo si se Stínadly něco začínat.

A teď jsou Stínadelští zde! Rojí se ze zeleně žhnoucích stínadelských uliček jako vosy a než si jich ve večerním šeru kdo všimne, přeženou se přes koleje na Rozdělovací třídě a obstupují překvapené Druhostraníky. Martin s Ondrou jsou tak zabráni do hovoru, že je na tu nečekanou invazi upozorní až něčí výkřik. Ohlížejí se, v šeru si všimnou několika postav, opožděně přibíhajících od Stínadel, a začínají chápat, že byli právě přepadeni. Slyší, jak Stínadelští na Druhostraníky cosi zlobně vyštěkávají, ale neslyší dobře co, dokud to netřeskne jako rozbuška přímo za jejich zády.

Kde je ježek v kleci?

Oba se otáčí a vidí za sebou stát dva Stínadelské. Martin, který je silnější a umí se lépe ohánět pěstmi než Ondra, se ochranářsky postaví mezi ně a svého kamaráda. Učiní tak naprosto automaticky, navzdory tomu, že mu při pohledu na oba zachmuřené hochy přeběhne mráz po zádech. Martin není zbabělec – ve škole i na ulici už mnohokrát dokázal, že umí ránu dát i přijmout a nezalekne se ani přesily – ale se Stínadelskými je každá rvačka předem prohraná, to je známá věc. S těmi se nebojuje, od těch jen dostanete královský výprask, kdy do vás buší jako kladiva tak dlouho, dokud je to nepřestane bavit.

Martin je ale rozhodnutý nedat svou kůži lacino a aspoň Ondrovi poskytnout šanci na útěk. I když dobře ví, že Ondra sice není žádný rváč, ale nikdy by Martina nenechal, aby za něj sám nastavoval kůži. Však už se také statečně staví vedle něj a společně tu teď stojí proti těm dvěma rabijátům.

Na něco jsem se ptal, procedí výhružně hoch napravo. A podruhý se ptát nebudu.

Ale Martin ho neposlouchá, jen ho napjatě sleduje a odhaduje svoje šance. Slyší, jak se opodál se Stínadelskými někdo hádá- a už slyší padat i první rány. Tady musí dát první ránu rozhodně on! Je připravený vrhnout se na toho, co je mu blíž, a tlouci do něj vším, co má!

Jaký ježek v kleci? slyší Ondru nutit se do klidného, přátelského tónu. Hlas se Ondrovi chvěje potlačovaným strachem, zároveň však cítí, že jediné, co je teď může spasit před Stínadelskými, je odpověď na jejich nepochopitelnou otázku. Jak na ni ale mohou odpovědět, když jí ani nerozumí? Ježek v kleci? Co to má být? A proč ho hledají? A hlavně – proč ho hledají tady u nich? To je potřeba opatrně zjistit a možná, jen možná, se tak vyhnou bolestivému výprasku!

Tak kdo ho má? zahřmí ten napravo, ale Martin už na nic nečeká a odpoví mu pěstí vystřelenou jako dělová koule. Dobře mířená rána zasáhne rabijáta do zasmušilé tváře, ale nezdá se, že by na něj měla většího účinku. To mu už Martin visí kolem krku a marně se ho snaží strhnout na zem. Slabší Ondra naopak skončí na zemi hned. Neměl na své straně moment překvapení jako Martin a ani by ho nedokázal využít. Zaujal tedy obrannou pozici, tu ale zkušený protivník okamžitě prolomil a tvrdě s ním smýkl na zem.

Vzápětí se Rozdělovací třídou rozlehne zlověstný bojový pokřik Stínadelských a zpečetí osud přítomných Druhostraníků.

ZPOHŘEBUJTE JE!

Advertisements

11 thoughts on “HLAVOLAM ZE STÍNADEL – UKÁZKA Z ROMÁNU

  1. Tak tohle mi nějak uniklo. Na Bohouškovi vyšla ukázka v době předvánočního šílenství a to jsem tam nechodil. A protože ji nikdo nekomentoval, tak jsem se k ní už nedostal, protože zapadla na druhou stranu. Tak až dnes.

    Komentář jsem hodil na Bohouše.

  2. To já také, to já také. Bych se přimlouval, aby nám autor zaslal na mail celé své dílo, abychom ho mohli střelit ve chvíli, kdy se vyřeší autorská práva, a přijít tak k nějakým prašulím úplně bez práce. Bylo by to nečestné i protiglarovské, ale svět potřebuje záporné postavy, nejen ty kladné.

    Chtělo by to pokračování, no. Máš, choze, dílo hotové, nebo ho píšeš průběžně?

    • To by bylo vskutku nečestné a nesportovní… Dílo hotové ani zdaleka nemám, mám ještě rozepsané dvě kapitoly, ale práce na tom bohužel celkově uvázla kvůli jiným projektům a povinnostem, o nedořešených autorských právech a malém ohlasu nemluvě. Nic není ztraceno, ale ani nemohu nic slíbit… Každopádně jsem moc rád, že se líbilo.

  3. Čau Chosé, tak jsem si narcisticky vygůglil své jméno, abych zahladil svou digitální stopu, netušíc, že narazím na Tvůj inkognito masakrózní blog… koukám, že jsem Tě pravděpodobně kouzlem své osobnosti z Otrokovického privátu nesmazatelně traumatizoval. Bylo mi ctí… 😀

    PS: Líbí se mi vaše portfolio, ty reklamy jsou drsný, ale mají nápad a pobaví!! Pozdravuj Henryho.

    • Ahoj! Ano, nevědomky jsi pronikl do elitního klubu mých známých, jejichž jména se mi natolik zalíbila že jsem je použil ve své tvorbě 🙂 Postavu jsem pojmenoval Martin, protože to jméno znamená válečníka a ta postava má bojovný charakter, no a pak jsem potřeboval nějaké tvrdě znějící příjmení a vzpomněl jsem si na Rýznara, shodou okolností taky Martina 🙂 Tak snad ti to nevadí 🙂 Díky za pochvalu, jak Henryho uvidím, tak ho tvým jménem pozdravím, žij blaze 🙂

  4. Rovněž jsem přidal pochvalný komentář na Bohouška (je poněkud nepraktické, že tyto dva oficiální zdroje nejsou spolu vzájemně nijak provázány). Malý ohlas mě překvapuje, autorská práva snad netřeba řešit, když se na produktu nevydělává?

  5. Poprvé jsem včera narazila na váš blog – Adélu (Shirley) znám hromadu let z Lapiduchu – a jsem totálně nadšená! Jedna povídka lepší, než druhá, a když jsem došla až k těmhle stínadelským, tak jsem opravdu zajísala! Foglarovky jsou moje srdcovka odmalička, nechápu, jak se mi na Bohouškovi mohlo podařit propásnout váš příspěvek. Vaše dva foglarovské počiny mě nadchly, a je obrovská škoda, že nikde není pokračování. Neuvažovali jste třeba o nějaké formě crowfundingu? Chápu, že psát to jako fanfic na pokračování zadarmo se nevyplatí, pokud si má dílo udržet nějakou úroveň, ale kdyby se čiístě náhodou taková možnost objevila, ráda odkaz rozšířím dál. Po vzoru Rychlých Šípů a jejich Tam-Tamu – dám vám korunu, když mi půjčíte každé číslo jako prvnímu – kdyby dal v dnešní době každý čtenář řekněme 300 (na tolik si posledně v knihkupectví cenili nejnovější knihu od Viewegha) a sešlo se nás sto (což si myslím nebude problém, už teď mě napadá minimálně pět kamarádů, co by ty 300 hned dali – a ti zase určitě budou znát dalšího foglarovce…). Držím palce a moc se těším na pokračování, případně aspoň na další stínadelské příběhy!

    • Jsme rádi, že si sem našel cestu další nadšený foglarovec a že se mu líbilo a díky za chválu 🙂 O crowfundingu jsem uvažoval, ale letos v září jsem dostal nabídku zpracovat ten načrtnutý románový příběh jako komiks pro časopis, což mě nadchlo, hned jsem se do toho zakousl a momentálně to dopisuju. Komiks by měl mít 16 stran (svoji původní představu jsem tedy musel hodně okřesat) a měl by vyjít jako celek v první polovině příštího roku. Přičemž bych k němu rád natočil knižní trajler, možná i krátký film. A pokud nebude problém s autorskými právy a bude zájem čtenářů i zadavatelů, mám spoustu nápadů pro případná pokračování, včetně moderního restartu Rychlých šípů a la Sherlock od BBC 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s